Jak už naši předkové věděli, sůl může být nad zlato. V současné době ji dokážeme již připravit synteticky, avšak stále je levnější ji těžit klasickým způsobem. Buď se může získávat vypařováním mořské vody, nebo dolováním v solných dolech.
Až donedávna naprostá většina lidí příliš nezjišťovala, odkud zrovna jejich sůl pochází. Nyní se však stalo trendem najít tu nejzdravější. Jednu dobu byla módní ta mořská s přídavkem jódu, nyní žezlo přebírá himálajská sůl.
Ta se v poměrně nedávné době objevila i na pultech našich obchodů, a stejně jako jinde, se i u nás navzdory své vysoké ceně stala poměrně rychle hitem. Je to ale oprávněné, nebo se jedná pouze o chytrý marketingový tah?
Popravdě řečeno, druhá možnost je správně. Chemická značka soli je NaCl, tedy chlorid sodný. A je jedno, odkud pochází. Jistě, téměř nikdy nenajdete naprosto čistou kuchyňskou sůl, snad s výjimkou té průmyslově vyrobené. Vždy tam bude podíl nejrůznějších příměsí, v závislosti na tom, odkud pochází.
Ovšem těchto příměsí je tam skutečně malé procento, jinak bychom ji nemohli používat jako sůl. Nezapomeňme totiž, že ji nepoužíváme pouze ke slazení například pečiva, ale dáváme ji i do vaření, například u brambor, masa či nejrůznějších omáček. A kdyby tam bylo oněch příměsí příliš, změnily by chuť pokrmu, což je něco, co obvykle nechceme.
Navíc je zde potřeba připočítat i fakt, že dolování soli má poměrně negativní vliv na životní prostředí. V případě té himálajské je potřeba k tomu přidat i fakt, že u tohoto chudého národa pracují v solných dolech často i děti, a to za skutečně mizivou mzdu.
Pokud tedy chceme skutečně udělat dobrý skutek, je dobré se zajímat, jakým způsobem byla daná sůl získána, a zda při její těžbě nedochází k porušování lidských práv. V chuti totiž rozdíl prakticky není, a procento příměsi je tak mizivé, že téměř žádný efekt nemá.